Silentium
Silentium
Tak ticho vstupuje do zjizvené tváře
zpola zničené, opuštěné sochy,
jak chmýří semen zlých, lehce, přímočaře
závoj netečný, cesta do epochy
démantem čisté lásky znesvěcené,
parfémy tajemství na bizarních krámech,
to ticho, co lidský cit nepřeklene,
hruď znavená byť vyzvána je v nádech.
Ta socha nezná úsměv, láskyplný plod,
jak v nahoty skryt bere pavučinu,
pouhé existence cíl zdá se za nevhod,
jen vzpomínek píseň v přimhouřeném vznětu
v nerovném boji souzenou ze zločinu,
skřivan zbloudilý jedenkrát zapěje tu.
Komentáře (16)
Komentujících (16)
Doporučit
Tisk
To je moc hezké dílko, lehoučce k zamyšlení, lehoučce nostalgické.
08.06.2009 14:51:00 | NikitaNikaT.
Jak, že to je??? Clamant silentia sua...Jejich mlčení křičí...tak je to i s Tvojí básní...
06.05.2009 23:26:00 | Lota
Jak moc se podobá osud té sochy
stáří člověka opuštěného
poznamenaného smutky života.
Zkrátka léty setřená krása kamene,jehož sláva již minula.
Aspoň mně to tak přišlo.
06.05.2009 20:48:00 | s.e.n
Myslím, že ještě nemáš důvod ani čas soudit písně ze zločinu... I ticho má určitě k tváři zatím daleko.
Silný sentiment, Tvoje nejlepší parketa.
06.05.2009 20:24:00 | Špáďa
