Polovina

I sníh na jaře roztaje,
když slunko zahřeje ho
Čekám na schodech do ráje
na půlku žití svého.

Leč ty mi nejdeš otevřít,
jen liješ na mne trápení,
čímž hasíš mého srdce klid.
Což máš domácí vězení?

Necháváš stát mne na schodech
ze studeného mramoru,
který svým chladem ničí dech,
proč nepustíš mne nahoru?

Jsi jako tvrdý ledovec,
co roztává jen v tajných snech.
A já jako bezdomovec
musím stepovat na schodech.

Jsi jako mořské vlny,
pod nimiž chladne mořský břeh.
Jsi růže, růže s trny...
...a zvadlý lístek na schodech

dokazuje Tvou přítomnost,
jež u srdce mne bodá.
Slzami umyl jsem snad dost
schody. Jsou samá voda.

Stojím tu s láskou nešťastnou,
již vystáli jsme tady důlek.
Otázky mé se k srdci pnou.

Kolik je v světě lidských půlek?