Okouzlení

Já věřila, že miluji,
po jeho boku věrná zůstávala.
Já věřila, že v krůpěji
očí mých slza štěstí občas stála.
Já bláhová ...
tak lehce jsem se klamat nechávala
neznalá světa,
neznajíc Tě dřív,
v poklidném řádu
mohla jsem si plout
a k stáru říct,
tak to byl život,
jak měl být,
a v klidu navždy
v zemi spočinout.
Není mi přáno
bez emocí žít,
nechat dny plynout,
nikam nepospíchat.
Osud již dávno
dostal mne, kde chtěl mne mít
v ten den,
kdy počal divné karty míchat.
Tak to jsi Ty?
Já stojím v okouzlení,
neschopna slova,
neschopna se hnout.
Co dříve láskou zdálo se,
upadlo v zapomnění.
Jen Ty smíš
do mé duše
nahlédnout.