Někde zvoní zvony, zvony mlžných rán,
jako zvoní srdce.
Jaro odchází,
déšť cinká na noty chodníků
a houslové domy ladí struny.
Tak i ty,
souzníš v objetí,
objetí příštího času.
Nasloucháme sami sobě,
když vteřina jara, nás mění v sochu.
Někde znějí zvony,
zvony v příboji myšlenek,
našich myšlenek,
a léto přichází:
se starým rčením,
budiš léto pochváleno