Žnec

Pevným a mužným krokem, chladnou rosou ranní
kráčí žnec s kosou přes rameno za svítání,
než slunce žárem zemi sežehne,
než nad hlavou mu stoupne v pravé poledne,
nástroj a ruka, v níž dlí mocná síla,
srdnatě chopí se teď společného díla.

Krok za krokem jde loukou plnou kvítí,
kosení rytmus ve svém pevném těle cítí,
pod hrubou košilí mu hraje každý sval,
nad hlavou v trylcích skřivan píseň zazpíval
a sekáč ví, že každý květ té louky zdejší
navždycky zůstane mu v srdci nejmilejší.

Z kostela zvon čas odpočinku hlásí
a k sekáči se blíží dívka zrajícími klasy.
Chléb a sýr v šátku, džbánek s chladným vínem,
přispěchá ženci zmírnit v žáru žízně trýzeň.

Jak svěží poupě růže, dívka přesladká,
bělostí svítí kůže, pod blůzkou něžná poupátka
a sukně z modrotisku lýtka mladá skrývá
a oko sekáče se na tu krásu dívá ...

Vzduch tetelí se čerstvou vůní sena,
žnec laská dlaní ňadra dívky odhalená,
pak košili svou propocenou svléká ...
a tráva voní, voní do daleka ...