Kdybys byl tenkrát nedíval se na mne,
a nehřál mne svým objetím,
neuvěřila bych ve sny klamné
před dvěma lety na podzim.
V dotyku každém dával jsi mi něhu,
ji učila jsem se znovu brát,
však rozplynula se v prvních vločkách sněhu,
jimiž vítal zimu listopad.
Kdyby dnes nikdo neříkal Ti "táto",
snad mohla teď spát láska v záři svic.
Zůstalo však jen dávno zašlé zlato
na dně vzpomínek pokladnic.
V zrcadle lží čtu nevyřčené sliby,
v nich ztrácíme svoji podobu
a v srdci šeptá své dotěrné "kdyby"
láska v podmiňovacím způsobu...
moc hezký, moc smutný, někdo tu zas rozdával po 0 a 20%, všimla sem si i u jiných básní, takže si z toho nic nedělej ;-)
05.11.2005 17:32:00 | Melfëa
Smutná a velmi dobrá, souhlasím se Suny.
05.11.2005 17:15:00 | Zdeňka