Vyznání VII- Utrpení

Já múzo, chtěl bych v šedavém úvalu,
na tvé tělo nanášet kladná znaménka,
znamenající vše co mi stále schází,
a tím ukazujíc tebe v tvé nádherné pýše.

V ústraní, přemýšlím, uslzen krásou,
když v doteky měníme svá slova,
jenž zbytečná v tento moment se zdají,
stejně jak pohledy do ublížených očí.

A tak v dnešní bezhvězdný večer,
kdy pampeliškové chmýří příjemně lechtá,
v útěchu nechávám se vplakat v kapsy deště,
na osamělou plechovou střechu tvého ňadří.

II. Část

A tak z kapek deště zbyl jen prach,
co ke slunci ve větru nechává se unášet,
ňadra poklesla, tak jednoduché zdálo se to být,
oči zavřené a to nejen dnes.

Listy ze stromů drží se v náručích,
s bolavou krásou o tvé pýše,
co ve snech mohl si nechat zdát,
bez kapek rozumu, s údělem plakajícího.

Bez největších zásad vítr není nic,
stejně jak životy bez lásky ….. prožité

…utrpení