Hlídač lapidária

Anotace: ***

Tam kdesi v přítmí likusáků,
v prachu a špíně zašlých dějin,
za šedou hradbou paneláků,
v propadlišti se torza skvějí,

jež lidská ruka vytvořila,
k slávě a moci předvádění
a pak se nechtěná ta díla
ocitla navždy v zapomnění.

Každou noc chodíval do těch míst
smutný muž s tváří splínem znamenanou,
příběhy ve starých knihách číst,
bez jiskry v očích, co neuhranou.

Jen v přítomnosti němých svědků,
v ponurém, bledém lampy svitu,
tam s pečlivostí, do důsledků,
ubíjel v sobě zbytky citu.

Ve chvíli, kdy už zrak ho pálil,
slunce se do ruda zbarvovalo,
zahlédl na konci skladu v dáli
torzo, jež jako by promlouvalo.

Ten muž svůj život téměř odžil,
však ve chvíli, kdy nebe tmělo,
v kouzelné chvíli náhle ožil,
když v soše spatřil dívčí tělo.

V očích se jiskry rozsvítily
a dlaně v nutkavé touze smělé,
ňadra té dívky uchopily,
by ožilo zase srdce v těle.

V ten okamžik socha bezejmenná,
již léta nikdo neobjímal,
se rozezněla jak kantiléna
a on se na ni něžně díval.

Ten příběh možná mnozí znáte,
věřte mi, láska je jako řeka,
mnozí ji právě prožíváte
a na jiné teď právě čeká ...

... tak jako já,
socha bezejmenná,
lásce dík zpívám,

jak kantiléna ...