V řetězech
zbytků zbytečných pochyb
chvějí se touhy
končí můj pohyb
přikován tichem do vánku
samota píše pozvánku
do dlaní
hořících stříbrným světlem
naděje hrozící peklem
v poutech
mých dávno rezatících chyb
v čase
že pořád umím snít
o světle
z tvých nejkrásnějších stínů
o touhách
nadějích
a nenalitém vínu