Uvidím ticho

Z dálky slyším hromy,
a lide pomalu zamykají své domy.
Uprostřed toho všeho,
Jsem já a ty.
Uprostřed toho našeho,
Přihlouplého světa, jsme my.
A když prší a nebe je zataženo,
Tak já mám své okno dokořán otevřeno.
Okno do mojí duše, co ti stále píše a jemně tvé srdce tluče.
Protože se bojí že tvé srdce,přestane tlouct.
To by pak moje duše nemohla být a začala by určitě brzo pít.
Tak až bude bouřka,
a všichni lidé budou zavírat své domy.
Tak nechej pootevřené aspoň pro mě,to okno mezi dvěma stromy.