Lovec a mláďata XIX.

Začal koťata brát samotná ven,
fenka sama u srubu zůstávala,
predátor musí být na lov připraven,
mláďata mu slib šelmě připomínala.

Měla by si uvědomit vlastní druh,
Tlapička musí se od fenky odpoutat,
jinak bude to začarovaný kruh,
který mohl by ji jednou život stát.

Líčil sklopné pasti na drobnou zvěř,
do těch míst pak s mláďaty chodíval,
nápadně schován za nejbližší keř,
hru těch dvou s volnou kořistí sledoval.

Zpočátku byly to nevinné hrátky,
kořisti mnohokrát utéct se zdařilo,
to jen tak zkoušeli si svoje drápky,
vše ale k učení lovu patřilo.

Tlapička by si stále jen hrála,
klidně přestala Ouškovi kořist nadhánět,
sedla si a jen tak se dívala,
oběd utekl a lovec musel další shánět.

I bráška se na ní někdy zlobil,
to když kořist nestihl už chytit,
pak s mručením před ní se nahrbil,
její lenost nechtěl ji odpustit.

Stále nedůvěru měl a odstup k lovci,
však odejít do divočiny se ještě bál,
lovec tušil, že využije první šanci,
když začne mít pocit, že je levhartí král.

Byl první, kdo ze hry lov udělal,
kdo zakousl se do hrdla oběti,
tenhle okamžik si lovec moc přál,
měl je skoro jako vlastní děti.

Když Tlapičce hladem kručelo v bříšku,
tak v lovu zdála se být snaživější,
byla kouzelná v tom bělavém kožíšku
a mámě čím dál víc podobnější.

Noci začínají být hodně chladné,
pro zásoby bude potřeba vyrazit,
pár dní nechá je tedy samotné,
snad nic nebude chtít to překazit...