podzimní

U krbu sedí, za oknem sníh
do ohně hledí, však nevidí
Zmrzlé své srdce cítila tát
Neklid své duše chce odehnat

Vzduch šustí suše, bez emocí
dech její v mukách sípe nocí
Okovy v sobě rozkout se odhodlala
k životu vzbudit chce, co dávno vzdala

Halí se v kožešiny a kámen bere na pomoc
Vrací se minulem do budoucnosti
A kašle na bezmoc
...silná je dnešní noc...

Tak z jara nevědoucí
přes léto teskně průšvihoucí
do podzimních dnů, tajemně vševědoucích
své touhy přetahala

Ta pouta krutá zpřetrhala
a pro minutu vytouženou pouhou
vrhla se se svou touhou vstříc
zimě života

Stálo to za to!
To teplo lidských dlaní...

...prokletá samota...
Už je to za ní...

O to má
snadnější umírání
.
.
. "o)