Vůně bezmoci

lamači srdcí umírají
touhou po tvým obličeji
ale to v zásadě nemůžeš tušit

prohlížím si konečky svých prstů
čtu si z dlaní obkrouhlý otazníky
a někde na konci
mě vypouští zelený světlo
směrem k minulosti

životy prožité pro zapamatování
TÉ věty
životy nevyslovitelné

Kolik smrtí?
zase brečím
nad naším nedělním obědem

CESTY?
krvavé stýskání po odpuštění

odcházíš
a už slyšíš
výčitky svých myšlenek

/nebije mi srdce
to jenom prasečí dužina
se z útrob zase ozývá/

a ZNOVA

/chce mi roztrhnout plíce naditý
přáníčkama za skleněnou výlohou/

zubatá ženská
s rudou rtěnkou na ocase

a zase
a ZNOVA

ozývá se bušení
méněcených molekul

lži naskládaný v tvým pokoji
a ty čím dál víc...

"kdy se ustrneš?
kdy mi roztřesenou rukou
konečně rozlomíš lebku?"

smím se vůbec ptát?

tak smím...?!