Nechci...

Když do očí lásce své zasněně se dívám,
vidím krásu, ale nepřízeň osudu,
pocitem tím skoro umírám, ale přece jsem rád,
je to jako vzdávat poctu padlému andělu.

Co v nich vidím? Štěstí? Naději?
Sám ani nevím, snad útěchu,
chtěl bych ji tam najít raději,
a šeptat si s ní, v osamění, potichu.

Místo toho slova do větru mnou šeptaná,
vrací se, mučí mě jako ozvěny myšlenek,
a duše jimi na tisíc kousků trhaná,
stále však celý jsem navenek.

Už nechci být celistvý,
raději unášen být po větru,
a žít jenom v myšlenkách,
bez domova, bez osudu...