Vteřina

Vteřina, minuta čekání;
nedaleká lavička,
u ní strom s vrásčitou tváří.
On chodí sem a tam,
co krok, to vzpomínka, zastavení;
a zase,
tam a sem.

U chodníku zastavil autobus,
podpatek boty klapl o dlažbu,
sebejistý krok směřuje k parku.

Otočil se, spatřil jí,
a čas přestal stárnout.

Blíží se k sobě,
ona se chvěje,
jemu se potí dlaně,
její rty něco šeptají,
v očích má lesk,
on v srdci stesk,
že chvíle netrvá věčně.

Nevnímají nic,
vítr hraje na její vlasy;
již jsou u sebe,
kolem nich není nic,
jen oni dva a jejich vesmír.

Ahoj Karle,
ahoj Helenko.
Dvě slova;
a jejich paže se ovinuly.

Rty se hledají,
jemný dotek a ústa se spojila.
Nečekal jsi dlouho?
Mlčení;
jeho tělěm prostupuje žár,
nekonečná touha.

Usedají na lavičku,
strom s vrásčitou tváří kroutí větvemi,
jeho dlaně orají tělo,
a ona jako břečťan,
jím prorůstá.