Přes tisíc dní zřím tvou tvář,
nemohu spát ve dne ani noci,
přemýšlím o tobě den co den
a potom musím opět ven.
Když jdu světem, vidím tě všude
nahoře, dole v lesích i patách,
i přes to mi nikdy nedáš spát,
tvá krása je nekonečná.
Když v noci spím zjevíš se mi ve snu,
koukáme na sebe dlouhé hodiny,
když nastane opět ráno odejdeš a já se vzbouzím
celý štasten že jsem tě zas zřel.
V noci se procházím pod rouškou tmy,
dívam se zasněně na hvězdy,
představuji si jak jsme spolu
a hovoříme celé dny.
Již přes tisíc dní zřím tvou tvář
tvá krása je nekonečná,
jelikož naše láska je zrádná,
nechám tě v klidu spát.
Již končím se sněním věčným,
budu na tebe dále vzpomínat,
v dobrém i ve zlém,
ve zdraví i nemoci......
to ROMAN LOHNERT:'
:-D:-D
A k té básni: Jo, tenhle pocit bývá někdy ubíjející, ale hochu, ženskejch jako květ je tolik, že je to až zarážející...:-)
23.12.2009 15:37:00 | Uhel pohledu
Dám Ti bod, za to, že Jsi nakousl koláč jménem POEZIE. O jak velkou výseč z toho koláče se budeš prát, ukáže čas...
23.12.2009 14:32:00 | rybí prdy
Jestli si u toho nemusíš z toho vodopádu slov převlékat pyžamo, tak je to skvělé, mně tam šokuje po dvaceti letech manželství, jak říkáš hovoříme stále spolu, kdybys to nahradil dohadujeme se stále spolu, ale jen houšť růžové brýle jsou potřeba - lidstvo by jinak vymřelo...
23.12.2009 14:30:00 | rybí prdy