Láska na provázku

Říkal mi kdosi že potkal Lásku.
Stála prý u sloupu,
nevydala hlásku.
Provázek z citů kolem krku měla,
lanem ji svázali by jim neutekla.
Lží jí krmili,přetvářkou a klamy.
Při aktu lásky tvář svou zakrývali,
neb zde byl pouze Chtíč - ten bratránek lásky,
ten co na něžnou,křehkou dívku v bílém plášti si hraje.
Při jeho doteku ženské tělo taje,
mužský úd stoupá.
A píseň těch dvou zpívá. (nás dvou?!)
Najednou mají se tak strašně rádi,
jak zvířata páří se,
jak hadi plazí se
- jeden po druhém.
A Chtíč se kouká,
Lásce se směje.
Na co si prý
v dnešním světě hraje.
Lid bez soucitu,
směje se s ním.
Po lásce vrhá kamením.
Ona však nepláče,
odchází ráda.
Ve světě chtíče skončila její vláda.

Jen ať si žijou,jak prasata v žitě.Množí se bez citů,v neznámém bytě.

Kope si hrob a upadá mrtva.
Jen provázek z citů na zemi leží.
Kdo najde ho,
ptám se tě ztěží.
V slzavém dešti našeho trápení...