Proč se tak divíš?

Proč se tak divíš že chtěl bych být stromem?
Dívám se na stíny co maluje Tvé tělo.
Oslepen bleskem a ohlušen hromem
chtěl bych se dotýkat však nevím či se smělo.

Proč se tak dívíš že chtěl bych mít listy?
Aby sis v stínu mém si zchladila čelo.
Já v tvojí blízkosti si nejsem moc jistý,
povídám hlouposti a mlčet by se mělo.

Proč se tak divíš mi že chtěl bych i kůru
když vidím Tvoji dlaň se kmene dotýkat.
Klečel bych před tebou a díval se vzhůru
jak v chrámu, pokorně. Snažil se nedýchat.

Proč se tak divíš mi že chtěl bych i kořeny?
Je to tak prostinké že se to stydím psát.
Vždyť stojíš nohama hned u mě, na zemi,
jenom že odejdeš bych asi se měl bát.

Proč se tak divíš mi že lákáš mě teď sebou?
Máš ňadra nádherná a tak moc mě zvou.
Nechci být strom. Teď moc chci být s Tebou
a v lůžku z kapradin psát báseň o nás dvou.