Jen k Tobě patřím...

'
Dunivá bouře kolejí
unesla mi Tě v dáli...

Mrazivý vítr s vánicí
zle šklíbily se a smály,
když hřejivé paprsky Sluncí v nás
zakryla oblaka šedi.

O potřebě doteků
naše lačná ústa vědí...

Dál v srdci cítím
poslední stisk Tvé dlaně,
statečné pohledy loučení
teď rozpomínají se slaně
na náš šťastný smích,
pod světlem měsíčním,
za nocí bezesných.

Ve vločkách vzbouřených
tunami oceli
však jiskří už naděje,
že vroucí objetí,
v němž jsme se ztráceli,
snad osud přiměje,
že brzo, brzičko
zase Tě spatřím,
má milá holčičko.

Vždyť jen k Tobě já patřím...
.