Konec

Odcházel jsi a já se ještě dobu z okna dívala,
radost pro mě končila a přesto jsem se smála.
Smutno a přece krásně, nic čeho bych se bála,
kolem jsem tě viděla a byla šťastna.

Odjížděla jsem, z tramvaje se na tebe smála
a ty nic...
Neohlédl ses a neusmál, já přece stále věřila
v něco...

Rozcházeli jsme se každý jinam,
polibek a dotek letmý,
úsměv a víra, že sejdem se zas brzy.
Nespěchal nikdo nikam.

Odcházela jsem a ty z okna´s mě sledoval,
„otoč se“ - v duchu sis přál.
Prázdno a smutno, už tehdy něčeho ses bál,
po obavách mých´s však nijak nepátral.

Odjížděl jsi, z tramvaje se s nadějí usmál
a já nic...
Prázdno v očích i tváři, snad ztratila se víra
v něco...

Šli jsme stejným směrem a mluvili,
však propast a ticho zdálo se nám,
mlčenlivá slova, pohled upřen kdo ví kam.
Pochyby nás svíraly a my pryč spěchali.

…........................................

Už nemluvíme jeden s druhým,
bojíme se dívat do očí,
Víme, ale přiznat nechceme,
že dávno nás rozdělil konec...