Tak sama, i když tě vídám každý den.
Realita víc než trochu pozměnila sen.
O věčném milování, lásky vyznání.
Nastal čas poznání.
Rozlepit oči, vzdát se nadějě.
Láska z nás dělá zloděje.
Chtěla jsem pro sebe, urvat z tebe co největší díl,
však došly mi síly..chci změnit svůj cíl.
Narážíme na sebe, v našem hnízdě lásky,
a mě ze dne na den přibývají vrásky.
Tváříme se vesele, i když mnoho smutného,
žijeme jen pro sebe, přehlížíme druhého.
Až k večeru rozdmíchá se vír emocí
a ja bezmocně brečím do noci.
Ráno tajně zamazávám pod očima kruhy,
už nejsme jen jeden, přišel zas ten druhý.
AŽ na pár chybek... Zajímavé, lehce zamyšlenkové a mně hodně někoho připomínající.
01.03.2010 09:18:00 | NikitaNikaT.
Hezky napsáno. Poslední řádek jsem poněkud nepochopil. To bude asi stářím. Ale vlastně cožpak musím vše chápat. Nutí to k zamyšlení. Fakt pěkné.
29.01.2010 16:52:00 | Čoki