Kvičící prázdnota
má maštal zoufalých idejí
baldachýn síly tvé krásy
náhle jest utnuta polibkem pod jmelím.
Snad nejsou to rty
Armády spásy.
Toužím ten polibek oplácet
jednou, dvakrát
do konce života
Než ony dvě římsy
prosím ne!
Ale ano
zpupně již vlastněny kýmsi
hlavu mě zamotat
potrhat
polechtat
to ano!
Leč naději
odpověz
ponechat smím si?
Ano, v tomto případě rty Armády spásy jsou jak dýka v zádech. Hezky jsi to napsal. Věrohodné postesknutí.
08.02.2010 15:40:00 | Dota Slunská
někdy už naděje není..ale dikud to jde, tak je příjemný ji k sobě tisknout
08.02.2010 02:11:00 | Vlčák z hor
.ale toto už odplynulo...už ses tím dá i pinkat...
vysocháváš si už novou římsu..pomalu a důkladně..
takou,že lehkost pískovce a kresbu mramoru bude mít a přesto se v pase nezlomí a nástroje neotupí...
Sochej dál...toto je věru...poutavé,a člověk si při tom musí sáhnout na své rty,zdali neoprýskávají....
takže,..poklonka,pane...
01.02.2010 22:27:00 | zvířenka
MOc hezké počtení...budeš hodně zajímavá sosba i podle Tvého profilu těším se na další dílka...
30.01.2010 22:02:00 | Noc17