V hodinu svého soudu...

V hodinu svého soudu sama tu sedím
a snad jen sama nad sebou brečím!
Byl jsi mé všechno, byl jsi můj život,
chtěla bych zakřičet,: „Stůj a nikam nechod'!“
Ale tak jdi si lásko, jdi si dál,
možná ses jen svých citů bál!
Možná mě miluješ a zraňovat mě nechceš,
třeba to taky všechno jen těžce neseš!
Srdce láme se mi o skálu,
a drtí se na tisíc krystalů!
Nemá sílu, dál jít životem,
a já tu stojím sama, jakoby za plotem!
Natahuju k Tobě svoje ruce,
Ty asi nevíš, že jsi moje slunce!
S Tebou slunečný mám celý den,
bez Tebe je to jen pouhý sen!
Sama jsem si o svém žalu rozhodla,
a sama sebe o Tebe tak okradla!