Zvedáš tu na mě ramena
ve své pýše
snažíš se křičet do světa
a už vůbec ne tiše
a odpovídáš na otázky moje
však neslyšíš
jak říkám
miluji tě
neposloucháš
ty nikdy více
co říkaj moje zčervenalé líce
a nosíš se těžce
v botech od baletky
a bereš si
za všechny svědky
ty co neslyší tak
jako ty
však notují ti do věty
tak potom už nikdy více
nezhasnem spolu
hořící svíce
tma bude
do věků
zakletá
a nikdy více
více prokletá
..jaká krásná báseň by to byla
nebýt toho smutku
::
teprve v básni
se mutek stává krásným
***
Jiří senior
16.02.2010 10:43:00 | j.c.