Konečná?

Proč vlastně píšu tyto řádky.
já nechtěl jsem, řeklas že není cesta zpátky.

Že mám teď já tvou dýku v srdci.
Vím,měl jsem to čekat nemůžu si pomoci.

Přesto děkuji ti za krásné chvíle.
Někdy černé jindy bílé.

I za probdělé černé noci.
Kdy žít jsem začal pod tvou mocí.

A omlouvám se, že tak málo
v básních pravdy je zapsáno.

Ale kdybych jenom pravdu psal.
Tak co o tobě báseň, to román.

No tak dost už, snad ve smrtelné křeči
nebudu mít nasládlé řeči.

Zemřu aspoň bez cti tak
jak umírá můj zloděj, kmet či pavouk.

Vtom básník s dýkou k zemi pad.
Mám vůbec básníkem se nazývat?

Vždyť to nejsou vůbec básně.
Jen zpovědi, osudy a tajná přání.

Co psal jsem pro radost, žal, lásku
či jen tak z nic nedělání.

Na vás nechám co čtete mé poslední řádky.
Zda psát dál má ještě cenu.

Když básník ztratí svou krásnou můzu.
Svou vysněnou ženu.