Anděl

Zřela jsem anděla,
jak z nebe přilétá,
jak prochází skrz těla
a křídla si vysvléká.

Postával vedle mě,
trochu se usmíval,
tvářil se tajemně,
skoro se vysmíval.

Vzhlédla jsem, nevěříc.
Hleděl mi do očí.
Pozdravil. A já nic.
Svět se se mnou točí.

Zeptal se na jméno,
já mu ho sdělila.
Šeptl „Má Eleno“
A já jsem tušila.

Předtucha varujíc,
že není skutečný,
že je jen vzpínajíc
se, sen nevděčný.

Hladil mě po tváři,
křídla si oblékl,
a se svatozáří,
mi zase odlétl,
jako ten sen k ránu,
co nebývá věčný,
jak sen o Cyránu.
Smutný a skutečný.