Pocity

Jdem spolu za deště rozzářenou Prahou,
smějem se všemu a něčemu,
naslouchám muži tak sdílnému,
prožívám chvíli snad romanticky hravou.

Jak dlouho jsem nežila pro lásku pravou?
Věřila dříve kdovíčemu,
taky jsem potkala ničemu,
můj život se řítil vpřed jak rychlodráhou.

„Krásná chvíle“, řekl a chtěl mě objímat,
"Ne, prosím, ještě chvíli ne,
známe se tak málo, není to troufalé?

„Ne, slečno. Ale já chápu co teď cítíte.“
Ruku mi stiskl a mile se usmál
a možná, že myslel na své lásky bývalé.