Lovec a mláďata XXXIV.

Anotace: ...někdy je lepší ustoupit...

Sbírka: Lovec a mláďata

Smečka vlků, na kraji lesa schovaná,
celou dobu sledovala situaci,
nebyla to pro ně jen pouhá podívaná,
odhadovali na svůj úspěch šanci.

Nikde neobjevila se další šelma,
tak na pomoc prvnímu mohli vyrazit,
tahle kořist bude tedy skoro zdarma,
tu nemělo by být těžké porazit.

Pomalu se na místo boje vydali,
teď už nešlo jim jen o mrtvou ovci,
zabitím Ouška by další maso získali,
vpředu vyrazili ti nejlepší lovci.

Ouško vydal se za ustupujícím vlkem,
chtěl mu ukázat, kdo má tady nadvládu,
další vlky zatím nešlo zahlédnout okem,
bezvětří udělalo pachům blokádu.

Naposledy se po vlkovi ohnal tlapou
a ke zbytkům ovce se zpátky vydal,
rudá krev na sněhu byla jedinou stopou,
na kterou nový sníh pomalu padal.

Noční mráz změnil zbytek masa ovce
ve zmrzlou masu, kam nejde se zakousnout,
tohle však neodradí žádného lovce,
za zbytek kůže lze kořist někam odtáhnout.

Ještě pohledem zkontroloval pohyb vlka,
neblížil se, tak do kůže zuby zasekl,
pak na bílém sněhu objevila se smečka,
toho se Ouško zákonitě zalekl.

Ulovené kořisti vůbec nechtěl se vzdát,
však tenhle scénář byl pro něj naprosto nový,
přemítal, zda do tohohle boje se má dát,
tušil, že smečka teď právě jeho loví.

Ještě pár vteřin snažil se být vítězem,
ale smečka se velmi rychle blížila,
nakonec zmrzlou kořist pustil na zem,
ta ztráta masa ho vůbec netěšila.

Zanechal zbytek ovce napospas vlkům
a do bezpečné vzdálenosti se uklidil,
netroufnul si čelit šelmám podobným psům,
proti téhle přesile by úspěch nesklidil.

Pár jedinců ho ještě pronásledovalo,
pak vrátili se k lehce nabyté kořisti,
podle hierarchie se pak hodovalo
a na ty poslední zbylo olíznout kosti...