Ruce

'
Když zrudlé podvečerní nebe
krvácí žalem horizontu
a ve spárech odloučení
třímá srdce mé,
tehdy v samotě,
jež občas trochu zebe,
rozmlouvám s dlaněmi,
co ještě o neděli
Tvé teplé dlaně měly,
a není to tak zlé.

Až hvězdy na orbitě
sedmkrát se kolem Země otočí,
až Slunce sedmkráte
svůj stín nocí překročí,
ve chvíli díkůvzdání
zas polaskám Tvé ruce...

První přijde na řadu
něžný malínek,
pak ten, co jednou ozdobí ho
zlatý prstýnek,
potom prostředníček,
jenž řadu prstů spravedlivě dělí,
a ještě zbývají nám dva,
to kdybyste snad nevěděli.

Ukazovák, tomu odměním se polibky
za snahu, s níž se mojí kůži věnuje,
v příjemné šimravosti svádí,
ornamenty lásky maluje.

A zbývá palec,
Tvých hravých prstů král!
Kéž by navždy z Tvojí dlaně
jen vzhůru vztyčen stál
na důkaz, že mezi námi není sporů,
že cizí jsou nám činy diktátorů
a láska, souznění a cit,
jen pro ty chceme žít,
do skonání toužit budem
za ruce se vzít.
.