Příběh růže

Růže čímsi zraněná,
bez svobody, bez jména.
Vášní, touhou spálená,
v půli stonku zlomená.

Byla krásná, živá, plná sil,
když do dlaní ji polapil,
kdo krásu její dříve ctil
a trávil u ní mnoho chvil.

U něj, avšak stále sama,
všeho pro něj by se vzdala.
On však nechtěl, bál se snad
ji, byť jen krátce, milovat.

***

Dny tak dál plynuly,
týden už minuly.
Nikde však zatím žádný zlom.
Jinde ona, jinde byl on.

Nezbývalo mnoho chvil -
zánik její blízko byl
a ten na koho čekala
stále ještě vyčkává.

Čeká, stále vyčkává - sbírá síly.
Vyhrává?
Vyhrál - pozdě bylo však...

"Copak mě snad šálí zrak?"
Život její vzal si čas.
"Prosím vzbuď se, dýchej zas!"

"Za její život ten svůj dám,
sejmi vinu, kterou mám.

Čekal jsem a sbíral síly.
Bože můj, jak já se mýlil!
Čekal jsem až příliš chvil,
ach, kdybych předtím pochopil."

Čekal u ní - nocí, dnem.
Jen málokdy se nořil v sen.
Byl s ní každou volnou chvíli,
však život jí už nepolíbil.