U lípy

Neptám se s úmyslem, proč dlouho nevolal.
Vtipům se směji, když to chce on,
po srdci mi šlape jako slon.
On rád by můj smutek žvaněním udolal,

myslí si určitě, že jsem ta včerejší,
co večer si nehty hryzala,
bez něho se bděním týrala,
A nyní mne těší a řečmi konejší.

„Ale ty nemluvíš, jen mne tak posloucháš,“
diví se mému stálému mlčení.
„Ty tolik veselých historek znáš.“
Mám v sobě jakési neblahé tušení.

Konečně, myslel sis, dosáhnu objetí!
Tak to tedy ne, Adame.
Musíš si počkat, až zvládnu sonety!