Panenka z porcelánu

Světlo svíce zhlíží marně,
na místo prázdné,které tajně
střežíš přes den jako jedna z nich,
pevnost z hradeb starých knih.

Však probudíš se,zanech snění,
odchod slunce všechno změní,
jak z nebe nechala ses snést,
za přání padajících hvězd.

Jak milenci se k sobě vinou,
dva páry noh pod peřinou,
na moři z bílého peří,
své tajemství si střeží.

Tanec dravců uprostřed noci,
Světlo ze tmy ve své moci,
Chtít udržet kouzlo okamžiku
Marná touha,zmizí v mžiku.

Měsíc zvláštně zazáří,
když ti náhle po tváři,
tečou slzy z porcelánu,
očí v barvách tulipánů.

Noc co noc, panenko, vracíš se mi,
ze sna o nesplněném objetí,
den však příjde,ztrácíš se mi,
proměníš se,toť tvé prokletí.