Rozněžnělá kočka

Schyluje se v Tvých spáncích k šelestu beztíže,

celou noc se Tě a sama sebe ptám, v jakém čase jsi to žil,

já tu jsem jak lvice, co líže si virtuálně své neviditelné rány,

pojď ke mně skrze křehké spánky našeho bloudění na tomto světě,

co zůstalo za okenními rámy a oprýskanou zdí,

a pak proměň se ve stříbrného osvíceného sokola,

co svými letkami dosáhne mého raněného klína,

přišpendli si nadhled a elegantní kabelku moudrosti,

štípni se do srdce a do křídel vlož jelení lůj a lesk mých rtů,

mne to strašně láká, prožít ten adrenalin lidského bytí.