Řekla jsem dost

Balím své věci u tebe v bytě
a připadám si jako vyhaslý knot svíčky,
mám strach,
vždyť duši mám tak černou,
že nevezmou mě k sobě ani jeptišky.

Měla jsem sny jako všechny dívky
a velké slečny,
viděla jsem jen muže,
který je pohledný a jedinečný,
přes zamilované pozlátko jsem neviděla víc,
jen že se chceš mnou chlubit
a pak odhodit jako nic.

Byla jsem naivní,
teď cítím k tobě jen nenávist a zlost,
však včera jsem si řekla,
já končím a mám už všeho dost.

Prosíš a škemráš mi teď u nohou,
neposlouchám tvé sliby ani prosby,
jsem dávno někde jinde,
jsem už za vodou.

Moje lítost a láska
zvítězila nad smyslem žití,
tvůj hlas mi připadá jak vzdálené vytí.

Mě láká venku slunce a lidi,
barvy, hlasy a básníci,
co se stydí...