Černý Amor

Stíny vlastních snů, vložené do přítomnosti,
do světa beznadějných nadějí,
kde střetávají se s černou nitra minulostí,
poběžím na konec světa raději,
než zůstat tady stát.

Stát, nedělat nic, lát a bezdůvodně hnít,
k obzoru vydám se, snad Tě tam potkám,
ty, jenž přišels snu, nenechám si tě vzít,
za tebou odletím, snad tam budeš sám,
třeba v mlze zahalen jen.

Hledám Tě všude, nemohu tě vycítit,
lítost provází mně na té cestě,
žes snad byl opravdu jen výplod fantazie,
a proto nenajdu tě v lese, v městě.

Snad opravdu nejsi, žiješ jen ve svém zámku,
snad jen jednou za čas střetneš se s realitou,
opiješ všechny zamilované, odlétneš v dál,
dáš jim křídla a strčíš je do svého krámku,
zavřeš, zamkneš a tou nonšalantní banalitou,
už se nezabýváš.

Pokračuješ letem v dál, k někomu,
komu zas nabídneš med, ale na ostří nože,
vždycky ti naletí, ať na hradě či v lomu,
do sítí mámivých, na královské lože.