O jednom lidském objetí

Anotace: Každý z nás občas potřebuje objetí, a nejen to slovní. :-)

Na dveře lehké zaklepání,
z dívčin úst tichý vzdech,
plynou minuty s oblékáním –
na šatech poslední steh.

Nechává si radit od sestry starší,
na matčina slova marně si vzpomíná –
„Cesta do pekel – ta je vždy kratší?!“ –
slepá láskou, rady tak nevnímá.

Na nebi měsíc již dlouho se houpá,
roste strach o sestru mladší,
starší si vyčítá – jak jen je hloupá! –
ví však, že láska hory přenáší.

V ruce kabát, schody bere po dvou.
Není náhodou její prudké zastavení,
na schodech sedící najde sestru svou,
je živá – ale vážně jí nic není?

Pro milého řeky slz probrečela,
její srdce tak rozpůleno vedví,
jen tuto noc, další již nečekala,
věda, že už ho neuvidí.

Srdce takové, spojí opět jen láska –
čarodějka s největší mocí –
dva kusy srdce opět najde sestra –
v jednom lidském objetí.