Rozloučení

Svítí slunce,
svítí a přitom černé prázdno objímám.
Mé ruce, ledu studené se zdají,
ztracenými myšlenkami se ovívám
a prsy z ledu, tlukotem srdce tají.
Má náruč trhlinu s sebou nese,
skáče blecha na útese
a topí se v kaluži smíchu,
v mém bolestném tichu,
tichu života…

Tak se směj ty příšero,
směj se a vzlykej…
Slzy udáví tvou nadutost,
směj se a pykej.

Smát jsem se přestala,
došly mi slzy..
život jsem ustála,
odešel brzy..
ruce jsou od špíny,
voda ji smyje,
hlava ni na splíny,
ta bolest skryje…

A ty..
buď sbohem.