Vyznání

Sedím zase sám a do prázdna hledím,
Přemýšlím proč a otázky mě napadají.
Proč?
Dříve to bylo krásné
... jiskrné
... toužebné.
A teď ?
Z hlavy tě ne a ne dostat,
Vidím tě ve všem do dělám.
Stačí se podívat na noční oblohu,
Shluk hvězd mi připomíná tvůj úsměv,
Šumění potoka tvůj smích,
Obláčky na nebi tvé ďolíčky ve tvářích.
Asi bych měl zapomenout,
Jen kdyby to bylo tak jednoduché.
Nejde to!
Každý den bez tebe,
Každá noc je jak studna osamění,
Chtěl bych vše napravit ale nevím jak.
Už aby jsi byla zpět a mohl jsem tě obejmout,
Po tváři tě pohladit,
Jemně tě ve vlasech polaskat,
A naplnit naše srdce tím nejkrásnějším pocitem.
Pocitem zamilovanosti a touhy.
Dal bych za to všechnu moc a bohatství světa.
Jsi můj den i má noc,
Moje slunce i můj měsíc,
Můj anděl co mě doprovází ve snech,
Jen s tebou mám pocit že zvládnu vše,
Jen pro tebe má smysl žít.
Nemít tebe nežil bych.

Svět by byl o jednu zmučenou duši lehčí.