Pustý zámek

Tiše kane krůpěj vody,
stéká střechou děravou,
tu nezacelíš svými slovy,
nýbrž věcí odvážnou.

Nastavíš mi svoji dlaň,
a v ní tvoje srdce,
pak spatřím v tobě laň,
co tváří se tak divoce.

Neublížím tvému srdci,
ani jej nezměním,
já milovat tě chci!
A tohle taky nezměním.

Můj zámek je tak pustý,
tak vkroč do něj směle,
zážitek to bude hustý,
což pocítíš na svém těle.

Budeš mou jedinou růží,
jen o tebe se budu starat,
můžeš mi růst pod kůží,
a mými smysly mávat.

Můžeš plakat o půlnoci,
a já tě vždy uklidním,
ať si lidi říkaj: Cvoci.
Já rád tě vždy uvidím.

Mé srdce je tak unavené,
pořád se musí bít,
bije jako zatavené,
mé srdce, už nechce žít.