Nemám

Nemám už pro co žít, sen krásný splaskl jak bublina.
Slzy stékají po tvářích, na zemi se moře dělat začíná.
Pár čajových lístků co odvál vánek studený pryč.
Spousta slov, spousta slibů,jen si je klidně znovu znič.
Nemám už proč smát se, proč zpívat, proč dýchat vzduch.
Bez smíchu, bez tváře, tesklivá teď zmírám jak duch.
Do vzpomínek upírám svůj kalný,slzavý,pln bolesti, zrak.
Však náhle přítomnost mi dokáže, že vzpomínky jsou brak.
Smích bývával, zněl tak vesele a bezstarostný byl.
Však odván jest jako z břízy, lípy, smrku lehoučký pyl.
Vše je relativní, říkám si, čas, život, samotné bytí.
Zmizí za ticha jako kňučení, jako vlků žalostné vytí.
Nemám už proč být, proč obývat tento krutý svět.
Neb myšlenky a vzpomínky, sny, už nikdo nevrátí zpět.
Snaha zvrátit osud krutý se zdála marnou býti.
Přemýšlím, zda cenu, má stále, mé bludné bytí.
Zemřít či do snů a tužeb uzavřená mám snít dál?
Anebo přemýšlet, co zlé mi život krátký můj dal.