Noc a den

Slunce dalo sbohem dni,
myšlenka na Ni však nikdy nezevšední.
Jak blízko ve studnici fantazie,
kde touha spolu s láskou žije,
tak daleko v nahém světě,
kde zasypou tě kapky deště.
A ty si přeješ jediné,
v co doufáš,
že tě nemine,
a tiše si zoufáš,
že ze dvou dosud nestala se jedna,
že není tvá, Ta jediná hvězdná.

Kočár nebeský vidíš uhánět
a v koutku duše dobře víš,
že teď už není cesty zpět.
Snad kočího si udobříš
a on vás ve svém třpytivém voze
bude vozit po obloze.
Na konci té dlouhé poutě
vysadí vás v krásném koutě,
u studánky na paloučku,
kde čas od času v malém hloučku
můžeš vidět lesní víly
tancem zde nabírat ztracené síly.
Teď koukají se z povzdálí,
neb vidí, jak tě pohladí,
a celým tělem i duší,
více než se sluší,
jsi unešen –
těma bezednýma očima, co září jako novy,
těmi usměvavými rty, která tě mámí krásnými slovy,
těmi třpytivými vlasy, jež se jí spouštějí z hlavy.
Jí.
V extázi se k ní přiblížíš,
dlouze sladce políbíš.
A v tom spatříš první paprsky vítající nový den,
spolu s Ní rozzáří ten nekončící sen.