Rozprava jednoho

Stále mě srdce bolí,
letní slunce nehřeje.
Láska milovat nedovolí
a ďábel ten se zasměje.

Silný postavila´s val,
z vybájených hříchů,
A že já Tě miloval?
To je ti teď k smíchu.

Podvést bych ji nedokázal,
že v myšlence – to pominu.
Nikdy ji nic nezakázal
a často nosil květinu.

Bylo to hezké zpočátku,
pak jisté podnikla kroky.
A já si vybral oprátku,
místo vlhké stoky.

Tak zbylo mi jenom psaní
a žalování k Bohu,
večerní vzpomínky na ní.
Co více dělat mohu?

Snažím se to přežít, čtenáři,
ale jsem jak zasažen bleskem.
Samá bílá místa večerů v diáři...
Asi zemřu steskem.

Věř, že láska není pěkný cit.
Spíše žere a plení.
A milenec nenajde klid.
Zde jen sobeckost se cení!

Tak odpuste mi milé dámy,
nechci na vás míti čas.
Ale třeba to jsou jenom fámy
a já navrátím se někdy zas...