Beznaděj

Nenaplněná láska je jak temný keř, nevíš co je pravda a co lež,
chováš se jak malý dítě, motáš se stále víc v beznaděje sítě,
pak už nevíš jak dál, srdce Tě tíží,
máš stále tu vizi,
že to bude všechno v pořádku,
ale stále to začíná od začátku.
Jednou je dobře, jednou zle,
padáš omámený do postele,
ale nic ti nepomůže,
musíš s tím žít,
se životem se dál bít a pokračovat dál,
necítíš se jako kdyby jsi na svých nohách stál...
Vidíš lásku svou a pak je to na nic s existencí tvou,
poper se s tím, je to těžký,
já vím...

Cítí na ramenech velké břemeno, ale nic víc s tím neudělá.
Přemýšlí o tom dnem i nocí,
proto se neustále ztrácí v bezmoci.
Cítí jak ten pocit touhy ho kosí.
Umírá pod tou tíhou, pere se s tím jak s největší bídou,
Stejně nevyhraje...

Je to silnější od Tebe, ale to Ty víš,
že srdce k nápravě nedonutíš.
Tyto řádky píše život sám,
je to jak obraz, který nikde nenalezne správný rám...