V proměnách času

Naprostá oddanost a touha srdce
na malou chvíli propojit
život, jenž tak smutný bývá,
když v zrdcadle ponurý obraz se stírá.

Zaujmout pohledem průzračné hladiny,
otevřít brány duše nevinným.
Společně uniknout věkům nestálým
a odcizit čas,
jenž svírá a nepustí nás!

Nevidím, neslyším, nevnímám okamžik
a ani dobu, ve které žiji.
Kde je ta budoucnost, o niž jsme snili?

Teď mezi námi stojí zeď
se zkrvavenou tváří
a odpuzuje na pohled
slzy, jenž ve svitu luny září.

Kdo odváží se přes ni lést?
Kdo odváží se květy sázet tam,
kde měli dávno kvést? Ten,
kdo kouzlem zapomnění se zmítá.

Tríznivé ticho proniklo srdcem zlomeným,
co čas odvanul,
už zbyl jen ten hlas zoufalý...