Kapku po kapce duše z těla uniká,
kapku po kapce pryští bolest veliká.
Slovo za slovem vznáší se nad tělem,
slovo za slovem v pokoji setmělém.
Obloha rudne v poslední den
a on doufá, že to byl sen.
Všechny ty dotyky, nežné slova,
všechny je cítí a slyší znova a znova,
ale teď už to pravda není,
je to jen sen
a těžko se to změní.
Poslední den.
Poslední den kráčí vstříc osudu,
poslední den bez strachu bez studu,
bez lásky v bolesti,
v touze po neřesti,
v tajmném oparu,
v oblaku nezdaru,
vzpomíná dál,
avšak je sám,
tak sám...
Mathiole, tadle je moc krásná. Vopravdu se ti povedla. Je v ní slyšet spusta věcí. Smutek, stesk, lítost...
08.01.2006 18:33:00 | Králík