Láska 2:0

.

Tenkrát jsem stál
ve frontě na Lásku.
Předbíhali mě,
strkali lokty,
padly i nadávky.

Opustil jsem
hádající zástup lidí,
stejně zoufalých jako já.

Domů jsem šel
zklamaný a smutný.
"Neumíš vystát
ani pitomou frontu na Lásku,
blbe," mumlal jsem si pro sebe.

Po cestě domů
jsem se začal
víc a se zájmem
rozhlížet kolem sebe.
Na cizí osudy,
na jiné věci.

Trápení s Láskou
už pro mne
nebylo tak důležité.

Došel jsem až k hřišti
za naším domem.
Byl tam veselý křik,
až řev.

Hrála jsi volejbal,
plně soustředěná
na svoje podání.
Bylo na tobě vidět,
že tě momentálně Láska
taky vůbec nezajímá.
Příliš ses upnula
na důležitý úder.

Pozdvihla jsi míč,
...a koutkem oka
mi věnovala
mizivou pozornost.

Tvoje podání
letělo daleko do autu...

S výčitkou
ses na mě podívala,
jako bych za to mohl já!

Tenkrát vyhrála
NAŠE LÁSKA
2:0 na sety.