Dotek

Jako tvář anděla,
v poslední vteřině spásy,
jako zabarvená do běla,
padající kapka tvé krásy,
jako jemný letní vánek,
co hladí mě po kůži,
jako zasněný spánek,
ustlaný na růžích,
jako čerstvý zimní mráz,
co štípe mě do tváře,
jako vůně všech těch krás,
na slze z mého polštáře,
jako temná noční obloha,
posetá hvězdami,
jako rozžhavený oheň,
co pálí mě do rány.
Takový a nijaký jiný,
je tvůj dotek prý nevinný.
Teď se bojím čím dál víc,
že už neucítím nikdy nic.