Les...

Bezbranná, nahá, uplakaná,
ztracená v lese nenávisti,
co páchne jako shnilé listí,
jehličí jako lidská pýcha
do bosých nohou mě teď píchá...
Stromy jak lidé - lidé jak stromy,
každý hledí jen vzhůru ke svým cílům,
chodím mezi nimi, závidím motýlům...
klopýtám o jejich kořeny
a pařezy těch, co nepřežily,
dotýkám se kmenů
a ty mé měkké dlaně
drsnou kůrou poranily...
a nepřichází dobrá víla...
Ten les podobá se světu,
do kterého jsem zabloudila...