BEZ OBALU

Anotace: první a dlouhá ... vyznání ke staršímu muži ... básně jsem nikdy moc nechápala ... a potom se začala jedna sama tvořit pod rukama ...

Sbírka: O mě .. a taky o lidech

Občas z Vás ten smutek cítím, nebo Vám ho vidím na očích.
Smutná duše, ptám se proč.
Kolotoč a nevím proč.
Slávotoč? Proč.
Kolem se toč – či v kole? proč a zač?
Právní toč
kde je psycholog, ekolog, podstata?
smutná, protože není
je, ale potlačená
neprojevená
utisknutá, smutná
zabalená do balastu „musím, nesmím a nejde s tím nic udělat“
jde, půjde, proto jsem tu já, nechápete?
radost, veselé oči, i ty tam jsou, často …

Jen tři tečky chyběly,
letěly,
nesměly,
nesmělý???

Chaos duše na povrch se snaží proniknout,
čí proud
jak plout
příliš přemýšlíte, dívko má
nohama
se řídí svět,
posedět, pohledět,
otevřít a vzdechnout,
i když nechcete, musíte,
vydechnout,
mít se a ho ráda
nejde jinak, úsměv si to žádá,
jako kdysi za mlada a v dětství ta jasná přirozenost,
proud myšlenek bez myšlení,
to je ta radost z proudění,
energie mimo mě a přes to beze mě není,
takto ne

Pohrdání,
bylo kdysi, k poutu básnickému,
nepochopení, trýznivé to mučení,
musím, opravdu?
Teď? Ta krása přichází sama, když zrovna mozek moc nezasahuje …
Pravidla? Jaká?
to jenom moje duše tu je …
A to je dost, a příliš, odpoutána z pout noci i všednosti
Jak ráda se projeví po dvou deci
Či po více?
Nechápete? Tady je lvice!

Jak krásné to je být a přitom nebýt, jenom vnímat co přichází …
Jsem jenom prostředník
co z pout se snaží vymanit
Nit, co se nese oblohou
vítr ji někam zavání a shání

Nikdy, nikdy by nepomyslela,
že poesie je tak jasná?
Pro ni? Ani omylem, by řekla.
Kdysi ne, teď je najednou tu,
bez ostychu a beze jména,
normálně nenormálností se řítí k ní,
až je z toho mimo, Filoména

Ó Bože, který už nejsi,
díky za to znamení, za to oproštění
… od všednosti
Slávy kolotoč je pryč,
nepodstatný,
jsem jenom prostředník
a z vděčností to přijímám …
po dvou deci či víc,
já chci víc … z tvé náruče a lásky znát

Nebát
se dne, ni zítřka,
ten nemusí přec přijít
když máš rád
dej to znát
nehleď k mračnu, které za zády ti stojí,
cožpak nechápeš? i ona …
zato stojí, přec …
chápu tvé rozpoložení,
žena byla, chtěl jsi na doživotí …
najednou nová se zjevila …
smím vůbec? je tak mladá, plna života ….
Nech to trošku na ní,
i ona ví, i když neví …
věz, že pro ni jsi ten pravý,
teď a tady,
nicméně, do budoucna moc nehleď,
to nikdo neví, co bude, co se spraví …

Leč teď, dnes, jste ještě oba žhaví,
proč nevzít to do svých rukou teď,
dokud vlak staví…
nenech ho ujet teď,
když všichni lidé slaví,
co až přestanou a bída bude všec …
Teď je ten čas pravý,
ona chce, ty též,
nač čekat zlatý, drahý můj?
Na znamení stůj?
Dráhy znalý, víš, že přijde, …
ale do té doby?
Vlaky jezdit smí a mají
Vývoj, lidé jezdí sem a tam, chtějí, poznávají …
Svoji šanci nezahazuj
Věř a buď svůj,
ona tvůj buď osud další,
klidně stůj a pamatuj,
že život náš ve zdech zdejších
miluj a pevně při ní stůj,
neb ona ještě blázen zdejší,
mírně hledá postoj svůj,
… ty však pomoci jí můžeš
a co za to čekat smíš?
toť doslechni se a dovol zda-li můžeš,
nový závan, cítíš?
miluj a rouch zábran svých odlož níže
při ní stůj a věz,
že budeš zas jako kníže
cítit post svůj

Maluj, rdi se,
jako já teď při čtení,
leč nezatracuj dříve, než přijde doba bez ptaní a pátrání

Poezii nikdy, slovy nikdy
leč teď, neví kdy přestat,
vidí první pohled při tancování,
úsměv v koutku zrodil se,
jsme víc než myslíš připoutaní,
nechtěj zase znovu zrodit se …
Je teď a tady,
ber či neber, bez ptaní …
vím, co chceš a co chci já,
proč to balit, už jsme snad dospělí,…
budoucnost je nejistá, jako vždy …
však věz, tohle prostě není normální! ?

Příliš velký význam možná přikládám
pár větám, pár pohledům a pár poklonám
Je to silné a silnější,
nechci zahodit, dokud nepoznám
a já mám,
v duši mír a lásku chovám,
a zvědavost
a znalost a vědění
a ostych a pochyby
jako vždy a všude,
ale hlavně svoje mylné cítění,
jak to terazky bude?
Bude to jen sladké mámení?
Nebo z toho i něco zbude?
Nejde to ukončit jen tak,
i když už se skoro rozední.

Odlišnost,
to nás pojí i rozděluje,
když vstáváte, já neslyším kuropění,
ale možná se mi o vás zdá

Večer, když já v plném bdění,
vy kdesi ve snech utápíte se mi
Nechápete? Duši tu odkrývám jako nikdy…
Vnější slupka totálně shozená, ani nevím, kde toulá se mi
Nikdy, slovy nikdy, jsem nebyla v takovém rozpoložení
Slova básně pouze pro Vás jsou stvořeny,
ale přesto vnímám,
nejsou ode mě,
jdou skrze mě,
možná od ženy?

Vnímám bolest, radost, smutek a vše co děje se mi,
není to normál,
kde to všechno končí?
Zdáte se mi?

Nikdy, nikdy, by mě nenapadla … poezie
že já a ona?
ale teď, … jsem tu na zemi
a přesto prostředník…
… pro sdělení … které se mi pomalu vkrádá do úst a do skrání…
žij a neděs se mi,
ona je teď na zemi,
ty s ní,
buď,
a přijď pak,
bojím se,
tohle je vážně tak?
já jako blbý prostředník, opět zneužitý …
ale … nechej tak

co na znak? šlo by? plavat?
jsem mimo však?
nikdo, nikdy nemůže pochopit ten znak,
to znamení, které zjevilo se mi v tomto psaní,
v této básni, je tak?
nechápete? my jsme tu, teď a tady, proč cítit ten tlak?
proč se nepoddat a nelehnout na znak
a nevnímat … jak ten druhý …

Není to tak
jenom o lehání a o tělesném prožívání
jsou tu i duše a i ty,
mají si co říci,
jenom musí obě vylézt z pod slupek, svých dávných bolestí a strastí,
znovu věřit, bezmezně, i s rizikem bolesti,
neutíkat,
čelit,
nebát se …
toť těžká úloha,
ale ne nesplnitelná …

Nechápete? Vy jste tu, najednou jste se objevil,
ten, po kom toužila moje duše už dlouho, hledala, tápala,
najednou jste tu a křičíte „jsem tady“,
ale taky „jdi pryč, zachraň se“
nechápete jak to bolí?
ten rozpor, vnímám ho a je tu každý den,
co s tím mám dělat?
poraďte…
mlčíte,
tohle si musím rozhodnout sama …
nikdy jsem básně nepsala …
nechápete?
jak silný je váš vliv?
nebojte se ze schránky vystoupit.
Já vám neublížím, i když se to tak může zdát…
já velmi citlivý mám základ,
zabalený do ochranných obalů …
ale s vámi chci zase na chvíli roztát…
a pak si to pamatovat …
nechápete? vývoj, možnost, i pro Vás, i když jste „chlap“, bez záplat …

Budiž v tomto výzva,
odkrývám a bojím se,
nicméně, nic nečekám
Celé je to o tom nechvátat
Ale mít rád
a neodmítat
A možná čekat na zázrak …
že léta se smažou
a bude možnost zase létat
jen tak …
ten smutek cítím z vás a chápu
i já jsem jím trošku postižená
ale co už dělat
nikdy není nic dokonalé a jak bych to chtěla
a když si mám vybrat?
mám to vážně znovu opakovat?
vy jste tu a já tu odvahu už mám
i když se bojím a vůbec nic nečekám, …
teď kecám …
mám strach z toho, co udělám …
z toho jaká jsem, potřebuju být občas sama,
dlouho,
moc příjemně a mile se často nechovám,
ale přesto z respektu k vám
nechám …
to
a
nic už nehledám
jasné?
mě moc ne,
ale, no, to zřejmě přijde …
takto bych mohla pokračovat donekonečna, nechápete?
jde to celé směrem k vám … a nám … až z toho mám … strach
… ale nic s tím nenadělám?!