Sítě

Mysl je zahalena tmou,
srdce přikryto nocí bezednou.
Kráčím sama, ruce prázdné,
síť, ve které smích neuvázne.

Tam, kde byla láska, začíná být zloba,
pořád stejný svět, pro mě jiná doba.
Přestávám věřit, že snad bude líp,
zůstávám sama a sama nechci být.

Prázdnota svojí mocí mě spoutává,
ani špetku štěstí do vínku nedává.
Chybíš mu, ale nechce se vrátit,
co víc vlastně můžeš ztratit.